V telefonu to znělo jako pohádka: krátké vyšetření, následně zákrok, jištěný nevšedním umem a špičkovou technologií natolik, že se měl proměnit v pouhou banalitu, a poté … v podstatě … zázrak(?). Nic víc mi nikdo neřekl, resp. nic více jsem nebyl schopen pochopit, a to ani navzdory laicky pojatému „vstupnímu“ pohovoru s vyšetřujícím lékařem, jenž proběhl krátce před zákrokem samotným. Ať u jsem tedy onehdy čekal cokoliv, posléze vše proběhlo asi takto:

* 18.30 hod. – vyšetření,
* 19.15 hod. – operace (díky profesionalitě MUDr. Stodůlky se jednalo spíše jen o krátkou příjemnou konverzaci, lidově řečeno – „pokec“),
* 24.00 hod. – zázrak, který měl v daném případě formu půlnočního čtení teletextu bez brýlí a z takové vzdálenosti, že bych to ani nepovažoval za možné.

Následující dny se pak nesly znamení objevování krás okolního světa a zjištění, jak ke mně byl mozek milosrdný, když mě vůbec neponoukal k výhledům, jež se všude kolem přímo nabízely.

Pokd bych se měl zmínit o pozitivních dopadech zákroku v rovině čistě praktické, byl by můj výčet vzhledem ke své délce až únavný, ale alespoň Vám přiblížím jejich šíři, a to poukazem na takový všední úkon, jakým je holení; ehm, čistě mezi námi – už při něm „neolizuji“ zrcadlo(!).

Děkuji Vám, pane doktore, děkuji i všem Vaším spolupracovníkům

Mgr. Vladimír Hackl (právník, 30)